Historie

VODA NIČÍ I POMÁHÁ

Podnětem k založení Perunu ovšem zdaleka nebyly jenom úmysly sportovní. Snad o nich tenkrát nepadlo ani slovo. Poměrně veliká obec Přívoz (dnešní součást Ostravy) byla každoročně sužována povodněmi řeky Odry. Obyvatelé, většinou zemědělci, z vodního živlu velkou radost neměli. Odra, tvořící hranice obce, v měsících klidu nesla sice pěkný užitek, poněvadž to byla řeka bohatě zarybněná, síly jejich vod se využívalo k oživení četných mlýnů, později i malých dílen a továrníček, nicméně jarní tání, či letní bouře dovedly nevinný tok za pár hodin proměnit ve všechno kolem ničící živel, jemuž nebylo uniknutí. Taková povodeň páchala škody, jak na majetku-tak mnohdy i na životech. A právě ti, kteří byli neustále vodou ohrožováni, se začali zabývat myšlenkou založení spolku, který by vychovával mladé lidi, dobré veslaře a plavce, ochotné a vždy připravene chránit před velkou vodou život i majetek nejen svůj, ale i svých bližních. Do té doby se s celkem malým úspěchem o tuto pomoc snažily první hasičské spolky, nedostatečně vybavené i vycvičené.

PAMÁTNÝ ROK 1893

Od myšlenky k činu nebylo daleko. Psal se rok 1893, kdy v Přívoze byl založen první český sportovní spolek na Ostravsku vůbec. Jeho ustavující schůze se sešla právě 1.května v restauraci U Dlouhých. Z různých přenesených informacích víme, že schůzi řídil předseda přípravného výboru pan Holešovský, že prvním předsedou nového spolku se stal přívozský rolník Leopold Havránek a název Perun, který ustavující schůze přijala, doporučil učitel P. V. Bebár. Spolek Perun měl charakter plavecko-veslařský. Samotný název však dává zcela zřetelně tušit, že už té první hrstce nadšenců šlo o cílevědomou činnost národnostní. Slovanský bůh Perun byl pro bystré oči a špičaté uši rakousko-uherských nohsledů poměrně nezávadný, pro samotné příslušníky plavecko-veslařského spolku však dostatek symbolický. Vždyť první legitimace spolku Perun měly na titulní stránce vytištěn portrét J.A.Komenského!

ZAČÁTKY

V prvních létech po založení spolku se činnost omezovala jen na loďkování, záchranné práce při povodních a na pořádání zábav a slavností-tak jak bylo také původním záměrem zakládajících členů. Lodní park sestával ze dvou obecních záchranných loděk, k nimž bylo zakoupeno pár lehkých lodic od rybářského spolku na rybníku Fifejdy. Několik loděk pak darovali majetnější členové. Sídlo spolku bylo u přístaviště - nad vtokem mlýnské strouhy do Odry na přívozském břehu řeky - prakticky asi 100m od místa, kde byla později postavena loděnice, jež stojí a slouží veslařům do dnešních dnů. Jezdilo se dvěma směry : po proudu až do Hrušova, proti proudu do Čertovy Lhotky, což není nic jiného než dřívější název dnešní ostravské čtvrti Mariánské Hory. Spolek měl i jednotný sportovní úbor - košilku s krátkými rukávy, vodorovně červenobílé pruhovanou a úzké bílé kalhoty, k tomu se nosila tmavomodrá, později růžová čepice se štítkem. Když spolek Perun se účastnil nějaké větší slavnosti, úbor byl doplněn modrým kabátem-sakem. Klubovním znakem byla kotva, propletená iniciálou písmen P.

PRVNÍ LOĎ

První veslařská loď - polozávodní - byla zakoupena za čtyři roky činnosti spolku - v roce 1897. To byl předsedou Perunu Gabriel Březina, který vydržel v této nezáviděníhodné funkci plných 12 let. Perun byl již organizací, na tehdejší doby a zvyky přímo vzorovou. O tom, že pracoval systematicky, že celá činnost měla jakýsi řád, svědčí i taková okolnost, že v roce zakoupení polozávodní lodě byl udělen první čestný diplom členu Cyrilu Pavlíkovi. Za zásluhy o klub byl C. Pavlík jmenován jeho prvním čestným členem. Možná, že hlavní roli v tomto nezvyklém aktu hrála velmi praktická okolnost - Pavlík byl totiž majitelem louky, na které se u Odry rozvíjela činnost Perunu, kde byla postavena první loděnice. Malou část pozemku Perun od Pavlíka koupil, ale životní prostor klubu byl podstatně větší, než koupený pozemek, zbytek musel být pronajat a zapůjčen. Členstvo Perunu se pustilo odhodlaně do úprav a zvýšilo břehy po celé délce louky, která pravidelně na jaře a při letních deštích byla zaplavována rozvodněnou Odrou. Teprve v roce 1907, dík této mravenčí práci, se dosáhlo takové úrovně, že velká voda veslaře zdolávala jen občas - v kritických létech - a ne dvakrát ročně jako doposud. Však to také mělo velmi příznivý vliv na rozvoj činnosti Perunu a na zvýšení počtu jeho členů. Tehdy také padaly první návrhy na rozšíření činnosti spolku - o závodní veslování.

PŘIHLÁŠKA DO ÚSTŘEDÍ

V roce 1908 přichází do Ostravy Alois Penz, který je získán do Perunu jako první cvičitel. Plavecký a veslařský spolek Perun se okamžitě přihlásil za člena Veslařského ústředí v Praze. Alois Penz byl po dvanáct let hybnou pákou veslařského života Perunu jako cvičitel, později i jako kapitán. Ale v prvních létech také sám závodil. Propagoval a prováděl výcviky závodníků, byl iniciátorem v zajišťování potřebného závodního veslařského materiálu, prakticky prosazoval dosud neznámou, přesto však pro závodění potřebnou základní techniku. Perun se poprvé odvažuje na závody - do Uherského Hradiště. Startuje se samozřejmě na vypůjčené lodi - čtyřce. Navíc sám Penz jede jednoveslovku - a vítězí! Získává pro Perun první skutečný úspěch. V Uherském Hradišti start neznámých veslařů z Ostravy působí jako bomba. Nadšení Ostraváků je tak obrovské, že představenstvo tamního klubu - ČVK Uherské Hradiště rozhodlo darovat Perunu závodní čtyřku Roudnice. V roce 1912 se stává novým předsedou Perunu K. Birgus (G.Březina je za zásluhy jmenován dalším čestným členem). Perun si stojí už tak dobře, že zakupuje závodní čtyřveslici Naděje. Členstvo je nadšeno a na Odře se v témže roce konají první veslařské závody. Přijeli k nim také první hosté - ČVK Uherské Hradiště a ČVK Hodonín. Závody samotné však nesplnily zcela své poslání, poněvadž byly pokaženy silným deštěm. Ať tomu však bylo jakkoliv, Perun svou první dvacítku končí už jako velmi populární a známý sportovní spolek .

DVACETILETÉ JUBILEUM

Dvacetileté trvání plavecko - veslařského spolku Perun bylo oslaveno slavnostní valnou hromadou v roce 1913, klubovými závody a zahradní slavností. Na všechno tehdejší výbor a členové spolku stačili! Pod Penzovým vedením se pilně trénuje a stále častěji se jezdí na závody mimo Přívoz. Právě ve dvacátém roce trvání Perunu na závodech v Uherském Hradišti získává prvenství v přeboru země Moravskoslezské ve čtyřkách. Sestava prvních přeborníků: Štěpán Neuherr, Jakub Havlásek, Antonín Neuherr, Emil Sněhota - kormidelník Alois Penz. O rok později toto mužstvo poprvé zajíždí do Prahy. Byly to skutečně velkolepé závody - regata na Vltavě, vrcholný den v životě těchto mladých veslařů. Ještě než přívozská čtyřka ve své jízdě odstartovala, závody byly úředně přerušeny - zastaveny - vypukla první světová válka!

V jejích prvních měsících se život v klubu přes různé potíže přece jenom udržoval, ale v roce 1915 dochází z bojiště smutná zpráva: předseda Perunu Karel Bigus padl! Rozvoj klubu je válečnými událostmi hodně brzděn, ale mládež cítí nutnost sdružení, cvičí a vesluje dále. V roce 1917 dokonce pořádá klubové závody.

KONEČNĚ NA SVÉM

Spolkový život vyžadoval jiné vybavení nářadím, jiné podmínky pro sportování. Proto členové usilovali především o vyřešení domovského práva u Odry. 4.srpna 1916 se uskutečnila koupě pronajatého pozemku v celkové výměře 16 arů a 86 čtverečních metrů"za obapolně dohodnutý obnos K 1 750,-", protože, jak se praví v jiném místě kupní smlouvy-" prodej tento jest výhodný, jelikož cena užitková jest daleko pod nabízenou cenou, ježto pozemek hraničí s řekou Odrou a tato několikrát do roka zaplavuje pozemky, ležící v její blízkosti a tím ničí veškerou úrodu". Tím se provizoria, které do té doby bylo odvislé jen nájemní smlouvě z 22. prosince 1908, stalo definitivum sportovního života v Přívoze. Upravení majetkoprávních vztahů bylo sice velmi důležité, ale zdaleka ještě nevyřešilo postavení sportovního spolku. Mezi několika listinami, jež zůstaly z bohatého archívu, zachoval se přípis c.k.místodržitelství v Brně ze dne 22.března 1915, kterým se veslařskému spolku Perunu sděluje, že "nelze projednat úředně žádost za povolení přetvoření spolku na základě stanov dle usnesení valné hromady ze dne 28.března 1912 změněných, poněvadž stanovy sem předložené navzájem nesouhlasí. Z toho co se dochovalo, je velmi těžké určit, co bránilo c. a k. úřadu vyhovění žádosti o schválení stanov, leč jisté je především to, že stejný úřad jen s poněkud změněným názvem - Moravské držitelství - 1. února 1920, tedy už za první republiky, stanovy konečně schválil a z plavecko-veslařského spolku se stal VESLAŘSKÝ KLUB PERUN.

Do válečného období je třeba ještě zahrnout 25. leté výročí Perunu, oslaveného valnou hromadou, na které byli jmenováni další čestní členové - předseda Leopold Hilšer, dlouholetý jednatel Antonín Hlásek a průkopník závodního veslování a dlouholetý kapitán Alois Penz.

PO VÁLCE

První poválečný rok - 1919 - je rokem velkého rozmachu. Je rozšířen lodní park zakoupením nových cvičných a závodních lodí, je pořízen cvičný aparát, veslaři absolvují kurz správného veslování. Ustaven je rovněž odbor lehké atletiky, odbor pro ženské veslování a odbor rybářský, který se stává spolumajitelem rybolovu. Provádí se nábor mládeže, rostou řady veslařů. Po zdařilých klubových závodech jsou družstva opět vyslána do Prahy. Mění se znak klubu, který je prakticky zachován do dneška: modrý monogram O.P s příčným červeným pruhem v bílém poli. Klubový úbor je rovněž pozměněn - modernizován: tvoří jej bílá košilka s klubovým odznakem a bílé trenýrky. Zamožnější funkcionáři si zakoupili i slavnostní kroj - jakousi kopii námořnické uniformy s brigadýrkou. Jsou rovněž přepracovány a zdokonaleny klubovní stanovy a doplněny řádem jízdním, lodním a výcvikovým. O rok později Perun kupuje lodě v Německu - závodní čtyřveslice, dvě gigové čtyřky a široký cvičný gig, který je pojmenován"PERUN". To všechno se velmi příznivě projevuje na sportovní činnosti a výsledcích na závodech.

V roce 1921 Perun absolvuje v Praze Rennerův memoriál a ve čtyřkách se umísťuje druhý(!), získává titul na přeboru země Moravské ve čtyřkách a na skifu v Uherském Hradišti a vítězí ve čtyřkách i v Brně a v Hodoníně. Na domácích závodech je založena vyzývací cena"Penzovy čtyřky nováčků". Valná hromada v roce 1921 volí do čela klubu MUDr. Jana Čakrta, čestným členem je jmenován Jan Michálíček. Poněvadž veslařský sport má na Ostravsku zásluhou Perunu veliký ohlas mezi mladými lidmi, ustavuje se v tomto roce další český veslařský klub - Odra v Hrušově.

VK Perun v prvních krocích tohoto nového klubu hraje významnou roli pečlivého patrona a pomocníka. Je to opravdu třeba, poněvadž do té doby ovládal řeku Odru ve Hrušově německý RC Oderhort.

KONEČNĚ KLUBOVNA

Potřebám veslařů i funkcionářů dosavadní prostory v původní loděnici už ovšem nedostačovaly. Proto se přistoupilo k dlouho připravované akci - výstavbě nové velké klubovny. Úkol to byl skutečně úctihodný, poněvdž klubovna se stavěla tak, aby v ní mohl být i celoroční restaurační provoz. Samozřejmě, že později nescházela ani kuželna, taneční parket, takže toto rekreační místo na břehu Odry se brzy stalo skutečným společenským centrem obce Přívozu. Zvláště o nedělích sem putovaly desítky i vzdálenějších obyvatelů Moravské Ostravy a dalších okolních obcí. V zahradě se pořádaly pravidelné letní slavnosti, hrálo se divadlo, scházelo se více mládeže. Je pravda, že tehdy ve VK Perun byla řada funkcionářů, kteří pro dobré jméno (někdy i pro svou osobní ješitnost) dovedli sáhnout hlouběji do kapsy a podpořit klub nějakou korunou. Je ovšem také pravda, že hlavní tíha náročného hospodaření, zvláště při výstavbě klubovny ležela na všech členech Perunu bez ohledu na to, zda peníze měli či ne. A jako při samém zrodu Perunu, i tady se ozývá neumělé, o to však srdečnější pero dalšího veslaře - básníka. Plně charakterizuje skutečnou situaci a potřeby klubu:

Vstoupíš-li kdo do hostince,

zahraj si na dobrodince.

Pokladničku ihned žádej,

dárek na klubovnu dávej!

Hráš-li v karty, pomni vždycky

krejcar dát do pokladničky ,

předáš-li se ale v hraní

krejcar dát nikdo nebrání.

Má-li někdo štěstí ve hře

jistě dárku neodepře.

Jestli s někým sázku vyhráš

popřej nám třeba dvaciáš!

S přáteli kdo se veselí

lehce krejcárek oželí.

Na klubovny pamatujme

vždy ji něco obětujme!

"Perun" jen buď naše heslo,

veslařství by se povzneslo.

A když už jsme u tlumočení historických dokladů - znovu opakujeme, žel velmi řídkých - nemůžeme necitovat i velmi zajímavou zprávu z novin - denního tisku. Zajímavou, jak co do obsahu, tak i do rozsahu. Píše se o vítězství VK Perun na přeboru země Moravskoslezské.

VESLAŘSKÉ STIPENDIUM

Veslaře do klubu v té době skutečně nikdo nelanařil, poněvadž také nebylo proč a za co, což ostatně platí dosud. K základním povinnostem každého člena patřilo především řádné placení příspěvků. Poněvadž však mládež a studenti chodili s kapsami dokonale prázdnými, vypsal na prahu jubilejního 30. roku VK Perun veslařské stipendium: " Správní výbor se usnesl v poslední schůzi povolit pro rok 1923 celkem čtyřicet stipendijních členství a sice: 25 pro studenty středních škol, 10 pro nemajetné sportovce a 5 pro skauty. Vzhledem k rostoucímu zájmu o veslařinu na Ostravsku a nastávajícímu trainingu jest nutné, aby interesanti se ucházeli o tato místa co nejdříve , nejpozději do 1.května. Klub hodlá v rámci závodů k oslavě 30letého jubilea zařadit zvláštní závod mužstev a středních škol ve čtyřkách gigových a k tomuto závodu věnovati při dostatečné účasti ústavů putovní cenu. Vítězné mužstvo s kormidelníkem obdrží pět čestných odznaků a bude obhajovat barvy klubu na veřejných závodech středoškolských čtyřek na cizích vodách.....

Tedy pět čestných odznaků a možnost příštího startu - takové, bylo hmotné zaintersosování mladých veslařů! V tomto roce (1923) se ve VK Perun výrazně rozrostla i vodní turistika. První vodní tůru v roce provedli dr. Bělina a Schreiberve ve skládacím člunu proti proudu a větru do Třebovic, odkud byla po odpočinku nastoupena za ideálního počasí zpáteční cesta. Skládací člun se osvědčil, protože umožňoval tůru i při hloubce pouhých 20 cm, což pro horní tok Odry a Opavice byl vskutku maximální ponor. Vodní tůry VK Perun se později konaly i tak, že lodě byly povozy odvezeny do Opavy a odtud se společně plulo až do Přívozu - na Perun.

A ještě k jubilejnímu roku: Třicetileté oslavy vyvrcholily jubilejní valnou hromadou 7. října v klubovně. Začínala v 10 hodin, pak byl společný oběd, volejbalové utkání, slavnostní vyjížďka 11 lodí a v podvečer přátelské "soaré" - tedy jakési dnešní posezení při hudbě. Nutno ovšem poznamenat, že na tištěné pozvánce k jubilejní valné hromadě decentním malým písmem vpravo dole je pod hvězdičkou poznámka: " Oběd 15.-Kčs, přihlášky přijímá do 15.října t.r........atd.". Tedy opravdu sportovně: společně, ale každý za své!

Z OSTRAVY DO SVĚTA

V dalších létech (1924-1926) bohatá činnost ostravského veslování má stále vysokou úrověň. Perun sice na vlastních závodech (pořádaných na neregulérní trati nad Petřkovickým mostem) přechodně ztrácí titul mistra Moravy ve čtyřkách,ale v roce 1925 jej zase v Hodoníně získává. To slaví také 40. výročí němečtí veslaři RC Oderhort. České kluby se solidárně připojují a účastní se slavnostní vyjížďky i svými loděmi. Poněvadž Oderhort v té době přes velký majetek a skvělé vybavení přece jenom postrádá takové sportovní výsledky, jaké vykazuje VK Perun a další dva české kluby, velmi si gesta českých veslařů považuje. Však také v německých novinách v dlouhém článku se vyzvedává spolupráce českých a německých veslařů, která musela být neoficiální, poněvadž v ČSR byly dvě veslařské organizace - pro české a německé kluby a nedovolovaly svým členům účast na společných závodech. Antonín Neuherr opouští Perun, ale i Ostravu. Začal pracovat ve Vídni. A nezapřel v sobě veslařskou krev. V polovině roku 1924 ostravský veslař založil ve Vídni Český veslařský klub, který podal přihlášku do Rakouského svazu. Ve stejném roce ztrácí VK Perun dalšího výborného veslaře - několikanásobného mistra Moravy na skifu - Standu Nepomuckého. Přišel sem před třemi léty z Tábora, odkud byl služebně přeložen. Byl to veslař nevelkého růstu a síly, ale skvělé techniky a nádherných povahových vlastností. Jeho přístup k přípravě byl vskutku legendární. Nepomucký byl služebně přeložen i z Ostravy - do jugoslávského Bělehradu.

V roce 1927 však ostravské veslování postihla katastrofa - opravdová morová rána: byl stržen jez na řece Odře mezi Hrušovem a Koblovem. Jestliže ani do té doby řeka Odra nebyla žádným veletokem, pak naráz zůstalo veslování docela na suchu. Z řečiště se voda zcela vytratila a zůstaly v ní jen kalužinky a tenounké potůčky mezi kamením. Nedalo se ani trénovat a veslování začalo živořit. Veslaři se houfně rozcházeli a začali se zajímat o jiné sporty. Pár závodníků ve VK PERUN sice i tak zůstalo a pokoušelo se závodit na cizích vodách, leč starty bez tradiční přípravy na domácí vodě nepřinášely ani ůspěchy ani radost. Vedení VK PERUN a ČVK Odra chce přechodnému období čelit organizováním veslařských běhů - střídavě v Hrušově a v Přívoze. To je ovšem činnost jenom náhražková. Přesto se daří po tři roky udržet alespoň základní kádr členů v klubu jakž takž pohromadě.

NIKDY NEBYLO TAK ZLE.....

......, aby nemohlo býti hůře...Znáte to? Také v ostavské veslařině toto staré dobré přísloví platí v plné míře. Proto po několika létech veliké krize se v roce 1930 opět začíná vyjasňovat. V Přívoze nad Petřkovickým mostem je možno znovu pořádat závody. Činnost VK Perun se rozjíždí a dostává se pomalu do takových obrátek, v jakém byla přes rokem 1927. Při závodech nad Petřkovickým mostem startují ostravské kluby, včetně německého Oderhortu. Perun je opět nejúspěšnější - získává pět vítězství. Na závodech se jede také středoškolský pohár ostravských středoškolských družstev. Tento závod, významný především z hlediska náboru a získání studenské mládeže pro pravidelné provozování veslařiny, vyhrává čtyřka obchodní akademie.

Závody v roce 1931 jsou postiženy povodní. Ale přesto se konají, včetně druhého ročníku středoškolského poháru. Poněvadž však přes velkou snahu organizátorů ostravské závody nepřinášejí plný efekt, rozhoduje se VK Perun, že v příštím roce uspořádá veřejné veslařské závody mimo Ostravu - v lázních Luhačovicích na tamnější přehradě. V roce 1932 totiž zárověň dochází k velké rekonstrukci a přestavbě budov a zařízení VK Perun, které pak přetrvávají prakticky beze změny až do roku 1959. Závody v Luhačovicích jsou pro většinu veslařů něčím zcela novým . Údolní nádrž umožňuje současný start čtyř lodí, což na tehdejších moravských tratích dosud nebylo možno. Organizačně jsou však obrovským břemenem, vezmeme-li v úvahu, že v Luhačovicích žádný klub neexistuje a všechno pro závody je třeba postavit a vybudovat přímo " na koleně". Odměnou je sportovní -uspěch, poněvadž veslaři VK Perun vyhrávají čtyři první ceny, včetně hlavního závodu čtyřveslic. - Tady je třeba znovu připomenout, že osmiveslice, se na Moravě prakticky nejezdily, poněvadž v klubech nebyly jednak k dispozici lodě, na druhé straně i dráhy na Dyji a na Moravě, tehdy ještě neregulované, neposkytovaly možnost závodního střetu tak dlouhých lodí. Hlavní část programu každých závodů se jezdila na lodích gigových - cvičných a jen ti nejzkušenější ze zkušených dostali příležitost startovat na lodích závodních -autrigrech. Dorost jezdil výlučně na gigových lodích.

VÝROČNÍ DAR

Jubilejní valná hromada se ve čtyřicátém jubilejním roce 1933 konala 3. září společně s jubilejními závody. Bylo hodně slávy: valná hromada jmenovala další čestné členy - Rudolfa Glabajzňu a Antonína Čajku; největší ohlas však mělo získání dvou nových lodí, které byly velikým přínosem pro dosavadní stav lodního parku. Závodní čtyřka dostala jméno Ostrava a skif byl pojmenován Morava. Pak už nezbývalo nic jiného, než vyhrát všechny vypsané závody. To se skutečně podařilo. Další úspěchy v jubilejním roce veslaři přivezli i z mimo ostravských závodů - Pudlova, Brna a Břeclavi. Úspěšní byli také při dalších propagačních závodech na přehradě, tentokráte na Bystřičce u Vl. Meziříčí, které pro změnu uspořádali soudesé - ČVK Odra Hrušov. Činnost klubu se rozšířila o další sportovní odbory - o stolní tenis a šachy. Oba si vedly velmi dobře. V prostorách Perunu našel útočiště i nový sportovní klub v Přívoze - ČSK, který se později výlučně věnoval kopané.

ODRA A MORAVA SOBĚ

Veslařské kluby na řece Odře utvořily Sdružení veslařských klubů na řece Odře, aby lépe mohly organizovat veřejné závody. Obdobné Sdružení moravsko-slezských veslařských klubů vzniklo ve zbytku Moravy. Funkcionáři VK Perun a dalších klubů na řece Odře v něm vykonali kus prospěšné práce. Na jedné straně to bylo jakési vyhlášení samostatnosti směrem k Praze, na druhé straně však šlo o mobilizující organizátorský počin, který se odrážel zvýšenou aktivitou moravských klubů, jejich větší vzájemnou odpovědností a spoluprácí.

Na samotné Odře se pak téměř pravidelně pořádaly trojí závody během roku - jarní gigové, hlavní letní a podzimní. To představovalo větší závodnickou příležitost s minimálními náklady, zvýšenou propagací veslařiny, soustředění obecenstva a příznivců, kteří do prostor všech veslařských klubů na Odře přicházeli ovšem i mimo termíny závodů, poněvadž jak v Přívoze tak i v Hručově měly veslařské kluby vlastní restaurace, na zahradě snad každou neděli hrála muzika a stinné stromy poskytovaly příjemné posezení. Kopec Landek, na levém břehu Odry byl podstatně čistější než je dnes, cesty a stezky na Landeku byly udržovány, nahoře byla rovněž letní restaurace, a po trase z Petřkovic do Koblova byly otevřeny kiosky s osvěžením, takže každou neděli stovky ostravských občanů absolvovaly nenáročnou, avšak krásnou rekreační procházku, kterou začínaly v jednom a zakončovaly ve druhém veslařském klubu - tedy z Přívozu do Hrušova a naopak. Není nutno podotýkat, že tento místní rekreační ruch byl důležitým a plánovaným přínosem klubové pokladně.

PŘED DRUHOU SVĚTOVOU VÁLKOU

Ve druhé polovině třicátých let se pomalu ale jistě začala nad Evropou, ale především nad Ostravskem stahovat černá mračna nastupujícího fašismu v Německu. Kousek od řeky Odry se začalo stavět pohraniční opevnění Československa, které vyvolávalo na čelech starších občanů více vrásek než radostí. V podzimních měsících roku 1938, se na základě mnichovské dohody řeka Odra stala hraniční čárou. Po levém břehu patrolovaly německé hlídky a řada mladých lidí, kteří z Petřkovic a Koblova docházeli do českých veslařských klubů měla jiné starosti - musela rukovat. Pár měsíců poté - 14.března 1939 zaplavil šedý mor hitlerovských vojsk i celé Ostravsko a život mládeže ve veslařských klubech se rázem změnil. Do okupačního pásma se dostal i Pudlov a veslařský klub Bezruč byl rozpuštěn a lodní materiál, který byl včas odstraněn, byl rozdělen do ČVK Odra a VK Perun. Dosavadní předseda VK Perun Dr. Jan Čakrt odevzdal žezlo bývalému úspěšnému závodníku Antonínu Neuherrovi. Přicházejí prvá zatčení vlastenců. Zájezdy na závody do Uherského Hradiště a do Luhačovic nepřinesly očekávané výsledky.

OKUPACE

Jakkoliv okupace v létech 1939 - 1945 znamenala snahu o potlačení všeho českého, přece jen život ve VK Perun běžel na plné obrátky. Dokonce počet členů vzrůstal, aktivita mladých sportovcú stoupala! Tato skutečnost byla ovlivněna především rozpuštěním tělovýchovných spolků na celém území Čech a Moravy, takže početná mládež ze Sokola a DTJ se začala sdružovat ve veslařském klubu - daleko od centra města, kam hned tak nikdo cizí nepřišel. V roce 1940 si zle s činností VK Perun zahrála veliká povodeň, která poškodila lodní park, loděnici a další zařízení tak, že prakticky se nedalo ani pořádně trénovat, tím méně závodit.. O rok později byl však příliv nových členů tak značný, že - jak praví dochovaná zpráva hlavního trenéra: " .....výcvik veslařů nabyl nečekaných rozměrů, kladl neobyčejné požadavky na lodní park a zejména cvičitelský sbor, který musel být rozšířen o mladší členy, kteří prodělali pouze tzv. veslařskou teoretickou školu v našem klubu...".

Počet vyjížděk dosáhl rekordního čísla 1200. Z tehdejšího Zlína byl zakoupen nový gig. Za takových okolností se už dalo vybírat pro sestavení závodních družstev! Závody, které se v Ostravě konaly, měly vypsanou celou řadu sportovních příležitostí pro mládež a tím její zájem o další systematické veslování se jenom prohloubil a stoupl. Pochopitelně, že tak, jako rostla sportovní činnost klubu, tak okupace potlačovala společenskou stránku klubovního života. Byl vydán zákaz pořádání zábav, pak se vůbec nesmělo tančit, zakázány byly výroční schůze a valné hromady. Poslední zvolený správní výbor klubu ze 14.února 1942 řídil VK Perun po celý zbytek války. Pro mnohé členy VK Perun nebylo jednoduché vzdát se členství v důsledku rasistických zákonů. Nesměli se ani podílet jakkoliv na klubovém životě a ruchu, ač předtím desítky let obětavě vykonávali vše, co klub od nich vyžadoval.

A PŘECE SE ZÁVODÍ..........

Třebaže závodní dráha na Odře byla hranicí mezi tzv. protektorátem a Říší, obětaví funkcionáři překonali mnohé překážky a problémy a dosáhli povolení pořádat veřejné závody. Bývaly opravdu svátkem celého českého Ostravska a manifestací nezlomného českého ducha, který se nedovedl smířit s nelogickým okupačním stavem. Závodů v roce 1943 a 1944 se zúčastnily i další moravské oddíly. V té době byl velmi silný klub v Napajedlích, kde působili i slavní veslaři předválečných let bratři Smolíkové. Jejich Břeclav byla rovněž zabrána nacisty na podzim r. 1938 a podobně jako další čeští občané, i oni se z tohoto města vystěhovali. Když válečná litice vyvrcholila - koncem roku 1944 a především v prvních měsících roku 1945, byla činnost prakticky umrtvena. Ustupující německá armáda nařídila odstranit všechna plavidla z řečiště Odry, aby prý jich nemohla použít postupující vojska sovětské armády k přechodu řeky. Doplatily na to i sportovní lodě, které bylo třeba přenést do soukromých usedlostí poblíže klubu. Přechod fronty se neobešel bez škod - gigová čtyřka byla zničena. Nacisté ovšem zničili i velmi početný lodní park německého klubu RC Oderhort v Hrušově.

NEDOŽILI SE:

Okupace a hrozná válka nenechala svou strašnou vizitku jenom na sportovním zařízení. Horší bylo, že řada nejlepších příslušníků VK Perun, obětavých členů, krásných zdravých mladých lidí i starších funkcionářů, druhou světovou válku zaplatila svým životem. Vzpomínáme na ty, kteří položili své životy pro to, abychom my, šťastnější, mohli svobodně žít:

Ladislav MARTIŇÁK - nar. 16.9.1919, zastřelen jako partizán

23.4.1945 (!) na Pustevnách

Václav DEDEK - nar. 18.3.1894, zemřel v koncentračním

táboře Mauthausen 21.12.1942

Alois PROCHÁZKA - nar. 3.6.1917, zemřel v koncentračním

táboře Mauthausen v roce 1942

Jiří NOVÁK - nar. 24.11.1925, zemřel ve vězení při

posledním náletu na Drážďany v r. 1945

Bohumil JUNGMANN - nar. 27.5.1897, byl popraven 13.5.1942

v koncentračním táboře v Osvětimi

Josef KONEČNÝ - nar. 4.2.1899, zemřel doma na útrapy dlouho-

letého věznění v koncentračních táborech dne 12.5.1945

Alois KŘÍSTEK - nar. 19.6.1895, zemřel 18.9.1942

Anděla ČAJKOVÁ - nar. 9.1.1898, zemřela v koncentračním

táboře v Osvětimi

Čest jejich nehynoucí památce

OSVOBOZENÍ

Po osvobození Československé republiky se klubový život, v okupaci tak utlumovaný, rozběhl okamžitě s novým elánem. Plánů na prvních schůzích v osvobozené vlasti bylo dostatek. Sil a prostředků k jejich realizaci už poněkud méně, poněvadž celá země se jen pomalu vzpamatovávala z válečných hrůz a vypořádavala se s obrovskými škodami a ztrátami, které ji během okupace postihly. Přesto se však začal realizovat nejdůležitější úkol - rozšíření prostoru pro uložení lodí a budování nových šaten. Obnovené možnosti studia na vysokých školách poněkud ztenčily řady do té doby aktivních veslařů a funkcionářů z mladší generace. Odcházeli většinou do Prahy. První valná hromada VK Perun po osvobození se konala 3. března 1946. Kromě schválení řídící činnosti správního výboru VK Perun za okupace a vyhlášení dalšího programu, nemohla se vyhnout i nejsmutnější kapitole o ztrátě svých členů, kteří položili životy na oltář vlasti. V roce 1946 byl vybudován zcela nový přistávací vor, získán další pozemek na výstavby nových šaten a loděnice. K tomu účelu klub získal dřevěný barák 8 x 30 m. Jeho výstavba byla ukončena do roku 1948.

A OPĚT FINANCE

Při sjednocení československé tělesné výchovy a sportu v roce 1948 ocitl se i VK Perun ve svazku tělovýchovné jednoty Sokol Přívoz I, která později změnila název na Sokol Ostravsko-karvinské elektrárny v Přívoze. Oba partneři se nejednou dostali do určitého napětí, ovlivněného osobními prestižními otázkami. Veslařům se příliš nelíbilo jakési generální znivelizování a tendence dostat do sportovního výcviku konservativní sokolské metody, ba i gymnastická cvičení. Svízelnější se stávala ekonomická situace, poněvadž nebyly zcela vyjasněny otázky financování tak velké organizace, jakou se stal Sokol OKE Přívoz s mnoha sportovními odbory, z nichž jedním byli i veslaři bývalého VK Perun. Nicméně sportovní činnost veslařů byla poměrně bohatá, školili se noví trenéři, pořádaly závody na Odře.

V roce 1949 byl založen další veslařský oddíl - Sokol Vítkovické železárny, který pro nedostatek vhodnějších prostorů vyvíjel svou činnost v objektech přívozských veslařů. Na Odru začaly znovu jezdit i oddíly z jiných oblastí republiky, dokonce z Prahy. Na závody chodívaly mnohatisícové návštěvy, jejich organizace byla příkladná. Pořádaly je společně všechny tři ostravské kluby na hrušovské dráze. Poněvadž v roce 1951 Vítkovičtí veslaři ztratili několik funkcionářů, vyvstalo před ostravským veslováním zcela nové řešení: sloučit veslařské oddíly Přívozu a Vítkovic tím, že přívožští veslaři se stali součástí Sokola VŽKG a vítkovičtí veslaři i s lodním parkem vlastně oficiálně se stali součástí přívozského oddílu. Členská základna opět vzrostla, rozšířil se i funkcionářský aktiv a koncentroval lodní park. Veslaři koněčně měli ve Vítkovické tělovýchovné jednotě výborného a starostlivého patrona s dobrým materiálním zázemím. Později i tady došlo ještě k novému přejmenování, když ze Sokola VŽKG se stal Baník VŽKG, ale to na podstatě už nic nezměnilo.

NOVÝ ROZKVĚT

Období v létech 1952-1957 je provázeno sportovními úspěchy, z hlediska celého dosavadního vývoje veslování v Ostravě ojedinělými. Jejich měřítkem je účast ostravských veslařů na celostátních přebornických soutěžích dospělých i dorostu. Při tom vstup do tohoto období - v roce 1952 byl velmi dramatický. Do základů vyhořel dřevěný barák - loděnice a šatna, postavený v létech 1947 - 1948. Shořely prakticky všechny lodě, na kterých se v té době závodilo. Zde se však okamžitě projevila velkorysost a snaha o pomoc velké tělovýchovné jednoty, jejíž součástí přívozští veslaři byli, stejně jako podpora národního podniku VŽKG. Během zimy 1952 - 1953 byly připraveny plány pro stavbu nových zděných šaten a loděnice na původím půdorysu dřevěné stavby. Členové veslařského oddílu vykopali a vybetonovali na brigádách základy a připravili staveniště tak, že ve dvou nedělích za sebou profesionálí stavaři stavebního oddělení VŽKG stavbu dostali pod střechu a do podzimu dokončili i komplexní vnitřní práce , šatny, klubovnu, loděnici i sociální zařízení. Obnova zničených lodí byla ovšem dalším problémem.

VÝSLEDKY SE RODÍ V LEDNU !

Do tohoto období spadají prokazatelně jedny z nejúspěšnějších roků ostravského veslování. Tehdejší aktivní veslaře Perunu povzbudil příklad prvního sportovce republiky - Emila Zátopka, který do běhání první na světě vnesl dosud nepoznanou intenzitu, náročnost, sezónu prodloužil prakticky na celý rok a na vlastním příkladě dokázal, že o výsledcích hlavních závodů se rozhoduje vlastně už v lednu, kdy v nejrůznějších podmínkách je možno začít konkrétní přípravu na nejspecializovanější discilíny a sportovní odvětví. I v minulosti sice vyznavači letních sportů během zimy byli ve stále činnosti v tělocvičnách, při hrách atd., leč šlo víceméně o oddych, o uvolnění z obav o přetrénování.

Trenér ostravských veslařů Štěpán Mitka vystihl především velký přínos zimních lyžařských tůr pro zvýšení kondice veslařů. A tak kromě pobytu v tělocvičně se během zimy začalo jezdit na hory, ale ne na vyleštěné louky u chat a lyžařských vleků (ostatně tehdy jich bylo jenom pár). Veslaři na lyžích především kondičku honili v prudkých výstupech - a ty daly zabrat. Na vodu se nastupovalo už 21.března, tedy opět podstatně dříve než kdykoliv v minulosti. Samozřejmě, že výsledky na sebe nedaly dlouho čekat. Čtyřka V. Dedek, J. Černý, J. Szabó, F. Drobík, korm. Janošek (pod dohledem trenéra Š. Nitky) se kvalifikovala poprvé na mistrovství republiky. Konalo se v Roudnici a pro olympijské hry 1952 (Helsinky) byl jeho termín posunut až na 28. září. Na startu čtyřek se sešlo 11 lodí. Jmenovaná čtyřka - pod hlavičkou B. VŽKG - dojela v hlavním finále Na čestném pátém místě. To byl ovšem veliký úspěch, umocněný skutečností, že mistři republiky - čtyřka z Třeboně - několik týdnů předtím vyhrála na olympijských hrách zlatou medaili. V té době ostravští veslaři velmi dobře spolupracovali s jedním z našich nejznámějších trenérů veslařů Vojtěchem Hvězdou z Prahy.

NÁROKY ROSTOU.......

Výsledek roku 1952 byl náležitě zhodnocen a byl z něj vyvozen také jediný správný závěr: přípravu ještě zintenzivnit, poněvadž nároky na přední československé veslaře neustále rostly. A Ostrava přece chtěla navázat na rok 1952 a své velmi solidní postavení v první desítce celostátního žebříčku ještě vylepšit. Proto bylo jednomyslně rozhodnuto na počátku roku 1953 věnovat týden dovolené zimnímu soustředění ve Vysokých Tatrách. Samozřejmě, že celkové náklady na soustředění si každý veslař hradil ze svých prostředků. A pak se trénovalo velmi tvrdě po celou sezónu s cílem úspěšné účasti na dalších mistrovstvích republiky, která byla tentokráte v Třeboni. Ostrava si dovolila obeslat osmiveslici. Bez ohledu na to , že podstatná část tréninků se odbývala na dvou čtyřkách a mužstvo se sjíždělo pouze na gigové (cvičné) osmě.

V Třeboni se startovalo na lodi vypůjčené, kterou pro pozdní příjezd nebylo možno ani zhruba seřídit podle postav a požadavků jednotlivých veslařů. Bylo z toho opět finále! Nadšení, houževnatost, osobní zaujetí, ale současně vzácný kolektivní duch a vzájemná podpora - to všechno dokázalo družstvo ve složení: Helberg, Jurčík, Dedek, Janošek, Šenkyřík, Černý, Ščurek, Drobík a kormidelník Rozum. Všech devět nadšenců se shodlo, že největší radostí pro ně po takovém úspěchu je vědomí, že celoživotní činnost trenéra Perunu Štěpána Nitky došla svého vyvrcholení. Nitka tuto funkci, pochopitelně zcela čestnou, vykonával nepřetržitě od roku 1928 až do roku 1953 - tedy plných 25 let!

NEZAPOMEŇME NA ŽENY !

Po celou dobu veslařského života, především pak v poválečných létech, byla na Odře poměrně silná složka ženského veslování. Děvčata popravdě neměla zdaleka tolik startů jako chlapci, leč jak se později ukázalo, jejich houževnatost a vytrvalost v mnoha případach mužské veslaře i předstihla. Projevilo se to hlavně výkonostním růstem talentované skifařky Jindry Dubové, která se v roce 1955 dostala do representačního týmu Československa a v létech 1956 - 1958 jezdila - dokonce velmi úspěšně - dvojskif s tehdejší první čs. veslařkou A. Postlovou. Ohlas na výkony ostravské dívky byl o to větší, že v posledních létech se skifařky pro representaci téměř výlučně rekrutovaly z pražských oddílů.

V roce 1957 však ostravské veslování postihla další organizační změna. Vítkovické železárny v důsledku zvýšené hospodárnosti jednaly o omezení činnosti některých tz. méně atraktivních sportů, mezi nimi i o veslování. Skutečně většina veslařů a funkcionářů byla příslušníky Lokomotivy Ostrava. Spojení s vedením VŽKG odchodem některých aktivních pracovníků bylo stále komplikovanější. Ostravský oddíl tedy znovu změnil firmu a provozovatele a stal se oddílem TJ Lokomotiva.

A HRANICI ŽIVOTA.....

Zatímco činnost v oddíle udržovala stále svůj solidní průměr, začínalo se velmi konkrétně hovořit o dlouho připravované regulaci řeky Odry. Když k ní došlo, stálo to ostravské veslování málem definitivní existenci. Vždyť kolik scházelo, aby v následujících létech se nad Perunem zcela uzavřely kalné vody Odry - jako se tomu ku příkladu stalo veslařům v Pudlově a v Hrušově? Regulace Odry se opírala o výstavbu nového jezu mezi dolem Ed. Urx a koksovnou Vítězný únor - dnes Svobodou (snad 250m po proudu od dosavadních klubových objektů Perunu). Jenže háček byl v tom , že řešiště Odry se při této příležitosti vzdálilo o nejméně o 50 m od loděnice. To by ovšem nebylo ještě tak zlé. Pravou pohromu způsobil prováděcí podnik, který od TJ Lokomotiva převzal všechny veslařské objekty a zařízení jako staveništní zařízení. Toto ukvapené gesto bylo podloženo úvahou, že po skončené regulaci budovy, šatny, restaurační objekty atd. budou demolovány.

Pochopitelně při průběhu vlastních akcí se na Odře prakticky trénovat nedalo, disponování s uloženým lodním parkem bylo velmi složité, zájem vedení TJ Lokomotiva o budoucnost veslařiny se rovnal nule. A to i přes to, že v létech 1957 - 1959 noví adepti veslování, mezi které mj. patřili bratři Mochlové, Tichý aj., se zúčastnili několika dorosteneckých závodů, ba dokonce startovalii na přeborech staršího dorostu, kde Jiří Mochel získal čtvrté místo na skulu a s Tichým byl šestý na dvojskulu. Také v Přerově, Uh. Hradišti a Mělníku dosáhli pěkných úspěchů. Přesto však roky 1960 - 1965 znamenaly v Ostravě naprostý útlum veslování. Jen skromná hrstka posledních nadšenců se sem občas sešla, prohlédla chátrající objekty a možná i se slzami v očích přihlížela jak hodnoty, které vytvářely předchozí generace za velmi obtížných podmínek a často i s rizikem vlastního života (ve II. válce), přicházejí pozvolna nazmar.

VYSOKOŠKOLÁCI

V rozporu s celkovým likvidačním záměrem se však regulovaná Odra po výstavbě jezu začala jevit jako řeka, s relativně ideálními podmínkami pro provozování lodních sportů. Velké oblouky zmizely, řeka se rozšířila tak, že v délce nejméně 2 000 m umožňovala průjezd tří lodí. Nábřeží bylo zpřístupněno a velmi poškozené objekty VK Perun stále ještě nebyly zbourány. Od vody se však poněkud vzdálily. V roce 1965 vysokoškolská tělovýchova Vysoké školy báňské v Ostravě v hledání vhodného střediska pro vodácké sporty přišla na možnost znovu využít prostor Perunu. Administrativní předání majetku mezi Lokomotivou a VŠB se uskutečnilo v roce 1966 a - začalo se znovu! Vysokoškoláci se zaměřovali především na kanoistku, ale bývalí veslaři Perunu se nedali dlouho pobízet a postupně vytahovali své zaprášené lodičky, opravovali a také trénovali. Činnost byla vpravdě nouzová, protože klubovní prostor byl stále ještě více staveništěm než sportovištěm, bez nutnějšího vybavení. Ale jezdilo se a veslaři VŠB, poněvadž vysokoškolská tělovýchova poskytla klubku veslařů svá ochranná křídla a nejnutnější pomoc, začali také pozvolna závodit.

V těchto kritických létech přišla do Ostravy přední moravská skifařka MUDr. Lesová, závodila, připravovala jiné. Pár veslařských nadšenců - Lípa, Madyda, Dreščík, Matějka - udržovala oddíl stále nad vodou. Závodníci Tichý, Mochel, Janovská i čtyřka dorostu vedená Horáčkem dokázali překvapit a získali pár cenných umístění na dorosteneckých přeborech. V roce 1966 v celostátním měřítku veslařských oddílů v ČSSR byli klasifikováni na 30. místě - tedy prakticky na samém konci dlouhé řady oddílů. Ovšem co se dalo bez vybavení, bez financí a bez funkcionářů více dělat? Opět jako mnohokráte předtím - tedy s vlaštovčí trpělivostí - se řady veslařů pozvolna rozšiřovaly a činnost narůstala.

ÚSPĚŠNÁ SEDMDESÁTA LÉTA

V roce 1970 oddíl Perun TJ VŠB na sebe vzal velmi náročný úkol - uspořádání veslařských přeborů Moravy na zcela nové dráze - na Těrlické přehradě. Skončily velkým ohlasem i celkovým úspěchem a malý kolektiv nadšenců patřičně povzbudily k další práci. Přímo dopingující vzpruhou pro oddíl veslování bylo rozhodnutí Městského výboru ČTO v Ostravě, který podpořil plány na generální opravu celého areálu, v němž měli najít místo jak vodáci tak i veslaři. Oprava probíhala, popravdě trochu déle než by bylo potřeba! Leč přesto se pozvolna všechno začínalo měnit k lepšímu. Dokazuje to i přehled žebříčkového umístění v ČSSR:, 1968 třicátí, o rok později 28. místo, pak 27. a v roce 1972 " už " 24. místo. Zásluhu na těchto bodových přírůstcích mají převším mladí - noví veslařští elévi, s nimiž TJ VŠB Ostrava, veslařský oddíl Perun, začínál pátou dvacítku let. V osmdesátém roce svého trvání měl oddíl 70 členů, z toho 25 aktivních veslařů, převážně mládeže. Tento rok byl rovněž výjimečný tím, že po mnoha letech se podařilo i s použitím zpráv v denním tisku pozvat na slavnostní schůzi oddílu k osmdesatiletému výročí založení oddílu bývalé členy klubu, z nichž řada začala aktivně pracovat ve veslařském oddíle. Paní Adámková začala pracovat dokonce ve výboru oddílu jako pokladník a svou funkci vykonávala perfektně až do roku 1991.

Pod vedením zkušených trenérů ing. Tichého, Madydy sen., MUDr. Lesové a Foltýnka byl uskutečněn nábor mládeže a s tímto kádrem pak klub absolvoval řadu závodů po celé republice. Kádr tehdy tvořilo několik mužů v čele s Ertelem, několikanásobným reprezentantem ČSSR, a Madydou jun., kteří tvořili perfektně sveslovanou dvojici a pravidelně vítězili na Přeborech Moravy ve dvojskifu i skifu. Tuto dvojici doplňovali Mušálek s Mikeskou. Mezi ženami byla nejúspěšnější skifařka Tümmlerová. Mezi juniory byli nejlepší skifaři Zbořil a Vitásek. Vitásek se stal přeborníkem ČSSR dorostu na skifu, později se Zbořilem obsadili 3.místo na Přeboru juniorů na dvojskifu a oba byli členy juniorské reprezentace ČSSR. Mezi žáky začal veslovat i skifař Žídek, který ve své první sezóně zvítězil na přeboru Moravy a stal se nejúspěšnějším nováčkem klubu. Raritou ve veslování byly výsledky dvojky s kormidelníkem Ertel, Madyda, korm. Pivovarčí, která na vypůjčené lodi (veslařský oddíl takovouto loď vůbec nevlastnil) obsadila v roce 1974 na přeborech I. VT 3. místo.

V r. 1975 byl uskutečněn další nábor mládeže, především ze základních škol v Ostravě - Porubě. Přišla celá řada nadšených chlapců a děvčat, kteří měli svůj sport rádi a podle toho také vypadaly výsledky na závodech. Mezi muži dosáhl výborného úspěchu ing. Madyda, když se stal na společenské čtyřce párové Přeborníkem ČSR i ČSSR I. VT a na dvojce s korm. obsadili ing. Ertel, Madyda 3. místo. Období po roce 1975 bylo také úspěšné, pokud se týče umístění v Celostátním žebříčku veslařských oddílů. Oddíl veslování - PERUN, který se pohyboval kolem 24. místa ze 36 veslařských oddílů v ČSSR, začal stoupat nahoru a v roce 1977 se umístil na 15. místě. Největších úspěchů bylo dosaženo v kategoriích dorostennců a dorostenek. Silné družstvo děvčat, vedené trenérkou MUDr. Lesovou, se sdružovalo kolem čtyřky s korm. Světelská, Krišková, Motlochová, Kolaříková korm Kuřilová, která byla ve výběru OH nadějí 1980. Tato čtyřka s a osma dorostenek vozila pravidelně medaile z Přeborů ČSR a ČSSR. Dorostence bylo také vidět - skifař Žídek získal 2.místo na Přeboru ČSR a 3. místo na Přeboru ČSSR na skifu, úspěšná byla rovněž čtyřka s Žídek, Charvát, Novák, Vrána korm. Katz, která tvořila i úspěšnou osmu ve společenství s Přerovem. Dorostenci Žídek, Urban M. a Pokrývka byli členy výběru OH nadějí 1980 a několikrát se zúčastnili zimních soustředení v Krkonoších.

Muži ing. Ertel, ing. Madyda, Zbořil a Vitásek vítězili v té době na Přeborech Moravy i na veřejných závodech. Ing. Ertel získává na mistrovství ČSSR Elity dvě stříbrné medaile a jednu bronzovou medajli na dvojskifu a párové čtyřce. Jako člen reprezentačního výběru se ing. Ertel zůčastnil mezinárodních závodů na Bledu v Jugoslávii, v Polské Poznani a na Snagově v Rumunsku, kde se na dvojskifu umístil jedenkrát na prvním a čtyřikrát na druhém místě. Mládež po přechodu do juniorské kategorie dále pokračovala ve sbírání úspěchů. Děvčata tvořila nejpočetnější družstvo klubu, obsazovala celou šíři veslařských disciplín od skifu (Motlochová) dvojskifu Schaumannová, Ihnatíková, dvojky bez Světelská, Paprskářová, čtyřky s kormidelníkem Kremlová, Krišková, Paprskářová, Kolaříková korm. Kuřilová, párové čtyřky ve složení Janalíková, Kotalová, Tomisová, Ihnatíková až po osmu, kterou tvořily všechny nejlepší veslařky. Toto družstvo se může pochlubit mnoha medailemi z přeborů ČSR a ČSSR juniorek. Za všemi úspěchy stáli trenéři MUDr. Lesová a ing. Madyda. Ani junioři nestáli ve stínu dívek a připojili také řadu úspěchů. Skifař Žídek se zabydlel v juniorské representaci ČSSR, se kterou se zúčastnil řady závodů v zahraničí (Bled, Moskva, Snagov, Brandenburg) i doma. V roce 1978 se tento skifař stal Přeborníkem ČSSR juniorů na skifu. Čtyřka s kormidelníkem juniorů ve složení Vilkus, Pokrývka, M. Urban, P. Urban korm. Šigut obsadila na Přeboru ČSR i ČSSR 3. místo. Všichni tito veslaři, navíc spolu s Bunčkem, Černíkem a Šmíčkem, seděli v osmě, ketrá obsadila na Přeboru ČSR místo, ale pro kolizi s lodí LS BRNO byly obě tyto lodě diskvalifikovány, přestože tato kolize vůbec neovlivnila průběh závodu. Osma prokázala svou vysokou úroveň 3. místem na Mezinárodní regatě mládeže v Brně. Za všemi těmito úspěchy stál trenér juniorů ing. Ertel. Pro doplnění je nutno uvést tu skutečnost, že v této době byl již zavedem systém středisek vrcholového sportu a tréninkových středisek mládeže, ve kterých byli koncentrování nejlepší veslaři a veslařky ČSSR vybaveni nejlepším lodním parkem na rozdíl do našich závodníků.

V roce 1979 s situace v klubu podstatně změnila, a řada děvčat po přechodu do kategorie žen zanechala aktivní činnosti. Tíha zodpovědnosti za výsledky na závodech zůstala na mužích a juniorech. A ti se neměli za co stydět. Skifař Pešat se stal Přeborníkem ČSSR I. VT na skifu, skifař Žídek byl Přeborníkem ČSR v kategorie senior B a na přeboru ČSSR obsadil 2. místo. Dvojskif ing. Madyda, Žídek získal na Přeboru ČSR I. VT 3.místo a na Přeboru ČSSR dokonce 2. místo. Vynikajících výsledků dosahovali junioři Vilkus, Pokrývka, M. Urban, P. Urban, kteří na čtyřce s korm. obsadili 2. místo jak na Přeboru ČSR , tak na ČSSR. Dvojka bez korm. P. Urban a M. Urban obsadili na Přeborech ČSR i ČSSR 2. místo za juniorskými mistry světa posádkou Hlídek, Vařecha z Lokomotivy Olomouc. Vilkus a Pokrývka se stali členy reprezentačního družstva ČSSR juniorů a startovali na závodech Družba 1979 v SSSR - Vilkus ve čtyřce s korm.získal bronzovou medaili a representoval také na mistrovství světa juniorů v Moskvě, kde jen obrovskou smůlou přišel o medaili. V semifinále mu totiž praskla havlínka v době, kdy jeho čtyřka jela bezpečně na postupové pozici. Postoupili tak do malého finále, které bezpečně vyhráli a zíslali tak 7. místo na mistrovství světa, což není jistě výsledek k zahození. Jaroslav Viklus byl v roce 1979 vyhlášen v desítce nejlepších juniorských sportovců Ostravy.

Po této sezóně odchází studovat a veslovat Jan Pešat do Prahy, stává se členem střediska vrcholového sportu při Slávii Praha IPS a v jejích barvách získává medaile na mistrovství ČSSR v párové čtyřce. Reprezentuje také na Mezinárodním mistrovství Francie ve Vichy.

ÚSTUP Z POZIC

V roce 1980 stojí a padá VK Perun pouze s družstvem mužů, v mládežnických kategiriích vznikla velká mezera, protože se zapomělo na doplňování členů z řad ostravské mládeže. Vznikají nové posádky - dvojskif Vilkus, Žídek, který vítězí na Přeborech ČSR a ČSSR , skifař Žídek vítězí na skifu. V roce 1981 vzniká opět posádka dvojky bez. a dvojskifu Vilkus, Pokrývka, která se stává Přeborníky ČSR na dvojskifu. Po této sezóně odchází také do Prahy studovat a veslovat Jaroslav Vilkus, který se stává členem střediska vrcholového sportu při Slávii Praha IPS, později však přestupuje do Dukly Praha, kde získal řadu mistrovských titulů a vítězství v Primátorkách. V roce 1983 se objevují v družstvu mužů nové tváře a vzniká dvojskif Žídek, Mimra; po návratu ing. Ertela k aktivnímu veslování vzniká párová čtyřka ing. Ertel, Pokrývka, Mimra, Žídek. Na veřejných závodech obsazuje oddíl většinu disciplin a dosahuje velmi pěkných výsledků. V roce 1984 se VK PERUN opět stává pořadatelem mistrovství republiky ve veslování. Závody oddíl uspořádál na zcela regulérní 2000 m dlouhé trati v Hlučíně. Uspořádáním závodů bylo korunováno mnohaleté úsilí ing. Tichého a ing. Černého využít vzniklé vodní plochy po štěrkovně pro postavení veslařské dráhy. Vrcholem snažení celého kolektivu je Přebor ČSR 1986 v Brně, kde získává čtyřka bez ve složení Žídek, Kielar, ing. Ertel, ing.Pešat stříbrnou medaili za druhé místo za lodí Dukly Praha. Osma obsadila navíc 5. místo, stejně tak i skifař ing. Ertel.

ORIENTACE NA MLÁDEŽ

Rok 1987 je rokem relativního klidu, potěšitelný je růst členské základny v žákovské kategorii. Největší bombou, která ukázala v plném světle stav ženského veslování na bázi středisek vrcholového sportu bylo vystoupení ženské osmy na Primátorkách. Kromě Prahy a Ostravy nebyl nikdo v ČSSR schopen postavit ženskou osmu. Samozřejmě, že naše ženy, vytržené od plotny a rodinných krbů nemohly konkurovat veslařkám ze středisek vrcholového sportu. V tomto roce je oddílu přidělena účelová dotace z Městského výboru ČSTV ve výši 200 000, Kčs. Výbor oddílu je postaven před rozhodnutí, jak naložit z touto dotací. Z několika návrhů na rekonstrukci a velké opravy stávajících objektů loděnice byl nakonec vybrán ten, který počítal s demontáží velké haly umístěné na Várenské ulici, její demontáží, a opětnou montáží v prostorách loděnice. Tak vznikly dvě haly, z nichž jedna slouží k uložení veslařských lodí a druhá je využívána jako dílna a skladiště. Uvolněné prostory byly přeměněny na tělocvičnu, posilovnu a stolařskou dílnu. Celá akce byla provedena vlastními silami.

Rok 1988 je již plně ve znamení nového náboru mládeže, která se začíná prosazovat na veřejných závodech. Závodníci Barabáš, Šulc a Jeřábek získávají 4. vítězství. Donedávna aktivní veslaři Žídek, Mgr. Holasová, ing. Madyda, Mudr. Kramný, ing. Kielar a Mimra předávají své zkušenosti mladým adeptům veslování.Od roku 1989 se naši mladí závodníci opět objevují na přeborech ČSR i ČSSR žactva a dorostu. Kamil Jeřábek v roce 1990 získává na Přeboru ČSR i ČSSR 3. místo ve skifu starších žáků, mladší žačky ve složení Ledvoňová, Madydová, Tesarčíková, Meluzínová korm. Barabáš je čtvrtá a dvojskif Meluzínová a Tesarčíková je pátý.

OPĚT SAMOSTATNÍ

Od roku 1988 začal na VŠB sílit tlak na oddíly, aby hledaly možnosti získávat finanční prostředky pro svou činnost. Vysoká škola báňská byla nucena omezovat výdaje na tělovýchovu a snahou vedení školy bylo prosazovat především sportovní činnost vysokoškoláků. Po listopadu 1989 se vytvořily podmínky pro osamostatnění veslařského oddílu - PERUN. Dne 21. 5. 1991 byla svolána členská schůze oddílu veslování, kde byla otázka osamostatnění oddílu projednána. Na této schůzi bylo rozhodnuto, aby se veslařký oddíl osamostatnil a vrátil ke svému názvu před rokem 1948. Současně byl zvolen přípravný výbor ve složení: Ing. Tichý, ing. Černý, Zbořil, ing. Ertel, ing. Madyda, ing. Kielar, Mimra, Pokrývka, který měl uloženo zpracovat všechny potřebné materiály a vyřídit všechny náležitosti. Dne 6. 6. 1991 byly MINISTERTVEM VNITRA ČESKÉ REPUBLIKY registrovány stanovy Veslařského klubu PERUN.

Po řadě náročných jednáních s TJ VŠB Ostrava byl VK PERUN předán nemovitý i movitý majetek k 30. 6. 1992. Tato skutečnost se stává novým impulsem pro další práci. Konečně máme přístup do všech objektů, konečně pracujeme na zvelebování vlastního majetku klubu. Poprvé po 44 letech závodí v roce 1992 VK PERUN pod svým starým názvem na závodech v celé ČSFR. Výbor klubu s předsedou Josefem Zbořilem vytváří vhodné podmínky pro závodníky klubu. Postupně jsou získávány nové veslařské lodě a zakoupen autobus pro přepravu lodí i závodníků. A že se jednalo o velni dobrý vstup se zasloužili mladí závodníci Jeřábek, Bajgar a Barabáš a závodnice Šilerová L., Madydová, Tesarčíková, Křupalová a korm. Svobodová, kteří získali v roce 1992 celkem 15 vítězství.

NA VZESTUPU

Rok 1993 a další roky devadesátých let patřily pokud se týká sportovních výsledků určitě k těm nejlepším v historii klubu. V roce 1993 byli do širší reprezentace zařazení junioři David Bajgar a Kamil Jeřábek, kteří v roce 1994 na juniorském mistrovství České republiky získali stříbrné medaile na čtyřce bez kormidelníka stejně jako dorostenky Leona Šilerová, Zuzana Madydová, Vlaďka Křupalová a Petra Šilerová, které získaly na mistrovstvích republiky stříbrné medaile na osmě dorostenek i juniorek. Byla navázána spolupráce se základní školou Nádražní, kde díky paní ředitelce Němečkové získal klub vhodné prostory pro zimní přípravu v tělocvičně školy. Na druhé straně řada žáků této školy se stala členy veslařského klubu.

Po tvrdé zimní přípravě jako blesk z čistého nebe začala v roce 1995 zářit dvojka bez kormidelníka juniorek VK PERUN Leona Šilerová a Zuzana Madydová, které v dubnu vyhrály kontrolní závody reprezentantů, vyhrály mezinárodní regatu juniorů v Brně na dvojce bez kormidelníka, na mistrovství republiky získaly tři mistrovské tituly (na dvojce bez kormidelníka, na čtyřce bez kormidelníka a osmě). V návaznosti na své výborné výsledky byly zařazeny do reprezentace a na mistrovství světa v Poznani se umístily na čtvrtém místě na juniorské osmě. V témže roce Alexandra Orságová získala na mistrovství České republiky bronzovou medaili na skifu mladších žaček ročník 1984. V tomto roce zvítězili veslaři VK PERUN ve 43 závodech. Radost z úspěšné sezony zkalila smrt dlouholetého funkcionáře klubu pana Milana Madydy. Kromě sportovního života je postupně rozšiřován i společenský život kde kolektivy pracovníků zejména Moravských chemických závodů a Městské policie Ostrava využívají společenských prostor klubu. Klub navázal na pořádání veslařské regaty o "Hornický kahan" a pořádá v září veslařské závody Mládeže a veteránů Velká chuť do tréninku a snaha dosáhnout dobrých výsledků navazuje i v roce 1996 závodníci VK PERUN zvítězí v 54 závodech. Dvojka bez kormidelníka Šilerová, Madydová nenajdou v tomto roce v republice přemožitele a získavají na mistrovství České republiky dva mistrovské tituly. Na mistrovství světa ve Skotsku na reprezentační osmě juniorek obsadí páté místo. Na základě sportovních výsledků je veslařský klub zařazen mezi 15 klubů v ČR, kerým Český svaz veslování přizpívá na plat trenéra. Práce se daří i v roce 1997 a mladí závodníci získavají na přeboru české republiky dva přebornické tituly a to ve čtyřce starších žaček, která jela ve složení Eliška Burdíková, Martina Konečná, Lenka Madydová, Renata Vicherková, korm. Tereza Svobodová a ve skifu mladších žáků Josef Zbořil. Starší žačky byly zařazeny mezi olympijské naděje. Petr Vitásek obsadil v jedné s nejvíce obsazených disciplín na skifu dorostenců stříbrnou medaili a byl zařazen do juniorské reprezentace. Na přeboru ČR seniorů B získaly Leona Šilerová a Zuzana Madydová dvě stříbrné medaile - v té době již studují medicínu v Brně a nemají možnosti potřebné intenzity tréninku. Vše se daří pak však přichází

ZLÝ SEN

Je začátek července 1997 veslaři PERUNU jsou na mistrovství seniorů B v Třeboni a v obavách sledují zprávy o vydatných deštích na Moravě. Těžká mraka se rozprostřela nad celou Moravou. V neděli večer se závodníci vrátili z Třeboně a voda Odry byla v korytě řeky. Přesto byla učiněna opatření pro případ vylití řeky Odry z koryta a veškerý materiál byl umístěn minimálně do výše jednoho metru. Autobus na naléhání Jany Velešíkové odvezl Milan Velešík, který byl jako řidič na závodech v Třeboni k základní škole na Nádražní ulici, jak se později ukázalo bylo to rozhodnutí správné.

V pondělí ráno bylo již v areálu loděnice více než metr vody, což daleko převýšilo všechny známé povodně z předchozích let, kdy bylo v loděnicích maximálně 10 cm vody. V pondělí odpoledne byly evakuovány lodě, které byly uloženy na vleku po závodech v Třeboni. Bohužel nejlepší loď dvojka bez kormidelníka značky Empacher byla velmi poškozena, neboť byla ve spodní části vleku. Lodě byly odneseny členy klubu k základní škole Nádražní. Ostatní lodě byly v hangárech v dostatečné výši vzhledem k výši hladiny řeky Odry. Zdálo se že voda kulminuje i když tekla přez hráz 100 leté a zaplavovala pomalu Přívoz. Po evakuaci části lodního parku bylo na přístupové cestě již půl metru vody a voda začala zaplavovat konečnou stanici tramvají. Pokud jsme si mysleli, že nejhorší máme za sebou hluboce jsme se mýlili, neboť z pondělka na úterý se protrhla hráz u Moravských chemických závodů a hladina vody zaplavila prakticky celý Přívoz a na loděnici vystoupila hladina vody do výše neuvěřitelných pěti metrů. Ve čtvrtek, kdy hladina vody částečně opadla se podařilo starším členům dostat na loděnici, aby se podívali co zbylo z jejich loděnice. Spoušť, kterou viděli je příliš nepotěšila, i když všechny budovy zůstaly stát. Veškeré vnitřní vybavení však bylo zničeno a skončilo na ohni. Ing. Jiří Ertel do té doby jeden z pilířů fungování klubu prakticky rezignoval na vše, neboť jeho dílna s veškerým vybavením byla těžce poškozena. I přes tuto nepříznivou situaci neklesli členové klubu na mysli a začali s intenzivním úklidem. V srpnu byl nejhrubší úklid proveden a jako za odměnu jel klub na soustředění do Piešťan a Břeclavi. Pořádání veslařských regat bylo na tři roky přerušeno. Tréninkový proces sice pokračoval a většina stávajících členů zůstala a trénovala i v těchto bojových podmínkách. Nicméně pohodové prostředí, které bylo před povodní chybělo. Všichni členové klubu kromě tréninků museli věnovat velmi hodně energie obnově klubu, což se negativně do jisté míry projevuje doposud. Lodní park se podařilo částečně obnovit díky solidaritě zejména klubů Lodní sporty Brno, Morávia Uherské Hradiště a VK Blesk Praha.

Dobré sportovní výsledky byly dosahovány i v dalších létech, kdy v roce 1998 na přeboru žactva a dorostu ČR získala přebornický titul čtyřka s kormidelníkem starších žaček ve složení Renata Vargová, Alexandra Orságová, Barbora Zbrehová, Zuzana Sekaninová korm. Radek Ožog. Stříbrné medaile získaly dorostenky Eliška Burdíková, Renata Vicherková, Martina Konečná a Lenka Madydová ve společenství VK Olomouc. V témže roce se porvé na mistrovských závodech mužů prosadil David Bajbar, který ve skifu mužů LV na mistrovství seniorů B získal stříbrnou medaili. I v roce 1999 pokračují opravy prostor poničených záplavami a závodnící klubu se zúčastňují 13 veslařských regat, na kterých získavají 43 vítězství. Na mistrovstvích republiky získavají jednu stříbrnou a tři bronzové medaile. Na počátku roku si Dagmar Ertelová zlomila na zimním soustředění nohu a přestává fungovat jako trenérka a funkcionářka. V roce 2000 se kromě sportovní činnosti začíná opět rozbíhat i společenský život klubu po záplavách v roce 1997, jsou obnoveny veslařské závody na řece Odře a je uspořádána veslařská regata "O Perunův pohár". Na mistrovkých závodech se veslařům klubu dařilo a získali celkem čtyři mistrovké tituly. Určitě mistrovký titul Davida Bajgara na mistrovství České republiky mužů LV bude dlouho patřit k ozdobám úspěchů klubu. Další mistrovské tituly získali Martin Oulehla ve skifu mladších žáků (v konkurenci téměř 30 skifařů), Alena Holasová a Alena Milkovová ve dvojskifu veteránek a Marin Milkov ve dvojskifu veteránů. V náledujícím roce 2001 se opět daří práce s mládeži a mladí závodníci Matrin Olehla získává mistrovský titul ve dvojskifu mladších žáků a stříbrnou medaili ve čtyřce starších žáků další mistrovkáý titul získala Michaela Orságová ve čtyřce párové mladších žaček. Škoda, že na tyto dobré výsledky mladí závodníci nenavázali i v roce 2002. V září si činovníky klubu nejapným způsobem zašpásovalo počasí a veslařská regata z důvodu vysoké hladiny vody Odry musela být přesunuta na jezero Hlučín. Díky iniciativě a obětavosti dospělých členů klubu a vstřícnosti ředitele sportovního areálu pana Ing. Petra Breitkopfa vše proběhlo v pořádku. Protože na jezeře Hlučín jsou pro závody optimální podmínky, všem účastníkům se tato dráha zalíbila a další ročník v roce 2002 byl opět pořádán na jezeře. Jediné co chybělo zejména členům klubu byl jejich veslařský areál.

Do začátku jubilejní sezóny jsou členy klubu pod vedením ing. Ertela uvedeny do provozu nové klubové místnosti jako klubovna, restaurační místnost s barem a kuchyňkou a byt pro správce. Jsou opraveny promočené stropy a stěny, je rozšířeno teplovodní topení a okna v celém areálu jsou osazena mřížemi. To je neúplný výčet stovek odpracovaných hodin a jen zlomek toho co nás čeká v nejbližší době

VÝZNAMNÉ UDÁLOSTI PERUNU ZA 110 LET TRVÁNÍ

1893 - 1. května - Plavecký a veslařský spolek Perun

1908 - přihlášen za člena veslařského ústředí v Praze

1915 - změna názvu na Veslařský spolek Perun

1920 - změna názvu na Veslařský klub Perun

1948 - při sjednocení tělesné výchovy organizačně začleněn VK Perun do TJ SOKOL Přívoz.

Později jednota přijala název SOKOL OKE Ostrava (Ostravsko-karvinské elektrárny)

1951 - Veslařský oddíl přešel s celým vybavením a sportovním zařízením do TJ vítkovické železárny a strojírny Kl. Gottwalda. Tělovýchovná jednota VŽKG přijala v roce 1953 název Baník VŽKG

1957 - opět převzala veslařský oddíl přívozská tělovýchovná jednota, avšak nyní nesla název LOKOMOTIVA OSTRAVA .

1965 - přešel oddíl do TJ SLAVIA Vysoká škola báňská Ostrava

1992 - Osamostatnění a návrat k názvu Veslařský klub PERUN Ostrava

A na konec:

Píseň klubu

Loďka je malá, vesla jsou krátký,

pojď Milko moje, poplujem zpátky,

či chceš plout dál a dál, v zelený šumný háj,

či chceš plout dál a dál, v zelený háj

My pluli dále, v rákosí tmavé,

kde vlnka s vlnkou tiše si hraje,

my pluli dál a dál, v zelený šumný háj,

my pluli dál a dál, v zelený háj,

My pluli spolu, v tý černý lesy,

kde slavíčkové staví své plány,

my pluli dál a dál, v zelený šumný háj,

my pluli dál a dál, v zelený háj,

Když počal slavík, svou píseň zpívat,

tu počal Jeník svou Milku líbat,

na čelíčko, bílé jak padlý sníh,

na čelíčko, bílé jak padlý sníh.

Hymna klub

Odra od jakživa byla stále živá, čistá jako panenka,

voda jako křišťál člověk si až výskal, když se nořil ve vlnách,

rybky míhaly se, větřík hrál si tiše s větvičkami vrbiček,

když se soumrak snesl ku okbloze nesl svoji píseň slavíček.

Kde je naše odra, kde a kdo ji zná

před Perunem strouha, se nám rozlé

pod Landekem bahno, a za mostem kal

to je naše Odra, jak ji dříve každý znal.

A veslaři milí klub si založili pořídili lodičky

ve dne veslovali večer počítali na obloze hvězdičky

Kde je naše odra, kde a kdo ji zná,

před Perunem strouha, se nám rozlévá

pod Landekem bahno, a za mostem kal

to je naše Odra, jak ji dříve každý znal.